Nová kniha našeho rodáka Karla Hudce

Vydáno: před 10 lety | Autor: Antonín Jirůšek | Kategorie: Molenburk
Komentáře: 3× | Počet přečtení: 19072×

Vrcholné dílo našeho rodáka Karla Hudce pokřtěno.

S mými přáteli RNDr. Františkem Tonarem, Jaroslavem Hudcem, Ladislavem Hudcem a za přítomnosti MUDr. Jana Hudce, syna spisovatele Karla Hudce, našeho rodáka z čísla 1 =U Hadamů=, jsme pokřtili jeho vesnický román =Dva dvory=, román z Drahanské vysočiny. Děj románu se odehrává v Molenburku a jeho blízkém okolí. Karel Hudec velmi poeticky, zasvěceně a citlivě popisuje práci mladého sedláka Karla Horského, život obyvatel v naší vesnici a jejím okolí na počátku 20. století. Román je dosti rozsáhlý, v knižní podobě má přes 200 stran a vydali jsme ho jen v omezeném počtu výtisků. Rád ho zájemcům zapůjčím.

Několik úryvků z románu:

Celé široké okolí horské vsi Podlesí zlatilo se v záplavě srpnového slunka. Na modrém nebi objevil se ojediněle bílý mráček, nesen lehkým vánkem k západní obloze. Pole, která ještě před krátkým časem se pyšnila slibnou úrodou, zela nyní z polovice prázdnotou a prahla v žáru slunečním. Místy již sedala obrácená prst a tam, kde se tlačily k zemi poslední mandele žita, přijížděl právě povoz, nebo se oralo. Ovsy byly dosud v polích, skoré v mandelích, pozdní se sekly a některé zas vázaly. Žně se schylovaly ke konci. Klepání kos, veselý smích a žertování ženců vystřídalo ostré práskání bičů a volání osmahlých oráčů. Nad díly dlouhých lánů polí nad silnicí snášelo se odpoledního dne kouzlo tajemné krásy pozdního léta. Z výšin blankytného nebe zazníval sem hlahol skřivánčího zpěvu, přehlušován občas rázným zavoláním, nebo ostrou ranou biče. …

*

„No tak, Lenko, copak máš zase?“ začal sám Karel, aby jí pomohl z nemilé situace.

„Víš, Karle“, pozdvihla Lenka nesměle hlavu, „chtěla jsem se tě optat, půjdeš-li letos s námi do Polné také na pouť?“

„Do Polné na pouť!“ vydechl Karel radostně a jeho tvář se rázem rozjasnila. Jako když pohladí, tak jej připomínka na Polnou potěšila.

„Dá-li Pánbu zdraví, ovšem že půjdu!“ přisvědčil ochotně Karel. Znal sice dobře tu pěknou horskou ves, nejednu cestu už zde vykonal, i zítra se tam chystal, ale o pouti nabývala pro něho cesta do Polné zvláštního půvabu. Již jako malého chlapce vodíval ho tudy jeho otec s jeho staršími sourozenci. Později přibyla do jejich průvodu i nejmladší sestra Lenka. A nikdy snad v dětství krásnější cesty jako právě ve slavný den bartolomějské pouti do Polné nebylo. Odtud také pramenila jeho láska k této horské dědině a původ jeho náklonnosti k zajímavým místům jejího chudého kraje. Však také otec o to dbal, aby své děti s okolím rodného kraje seznámil. Vodíval je proto do Polné na pouť dvojím směrem. Jednou volil cestu ke „Dvorku“ a následujícího roku šli zase okolo výstavného dvorce „U panské huti“.

A ještě se ani nevzpamatovali z posledních dojmů z cesty, již je vítala a přátelsky kynula pěkná ves Polná, se starodávným kostelíkem uprostřed. …

*

...Sotva vyšli z úzké uličky dvou hospodářských stavení na náves, pohltila je živá záplava lidských těl. Po silnici mezi krámy proudily pestré zástupy horalů, kterých se v tento veliký den sešlo z daleka široka. Do kostela skorem nikdy se nedostali. Pouťovou pobožnost a památku svatého Bartoloměje uctívali zpravidla před portálem Božího chrámu.

Po vykonané pobožnosti následovala prohlídka poutnických krámků s cukrovím, kde bylo živo a lidí jako včeliček v úle. Otec je musel stále napomínat a ohlížet se, aby se mu některý neztratil. Nestačil také podávati ruku známým, kteří se k němu ze všech stran hlásili a jímž také své ratolesti jednu po druhé představoval. Takové zdvořilosti a projevy osobního přátelství nemohly ovšem mladé poutníky nikdy tuze zajímati. Raději by se viděli u nějakého toho krámku s cukrovím.

Po této stránce otec své děti sice neuspokojil, ale jediný pohled na hromady hrušek, kterých tu ze všeho zboží bývalo snad nejvíce a na vybranou, jim sliboval, že jejich křivda bude odčiněna. Stačilo také pohlédnout vzhůru k nedalekému stavení, jež se od sousedních budov lišilo jen tím, že nad jeho vraty byla umístěna velká černá tabule a na ní napsáno: „HOSPODA“. …

*

… Krátce před západem slunce doorával již Karel poslední brázdu podél meze silničního příkopu na spodním souvratí. Činil tak velmi opatrně, jsa stále připraven pro případ nějaké nehody, která tu hrozila v podobě starých třešní, stojících na mezi jako živá památka pilných rukou jeho předků. Veškerá jeho pozornost byla obrácena k pluhu, při čemž byl zároveň nucen přihlížeti na pomalejší tempo vranek, takže ani nepozoroval, jak se k němu po silnici těžce vleče tetička Kučerová, s těžkou nůší trávy na zádech.

„Pomáhej Pánbu!“ pozdravila tetička, docházejíc v blízkosti bujného spřežení Karlových vranek, jímž byla tetička Kučerova a zvlášť její těžký uzel povědomý již ze zdálí a zastavily hned, jakmile pozdravila.

„Dejž to Pánbu a vítám vás tetičko! Ani jsem se nenadál,“ přiznával Karel, jsa nenadálým příchodem staré Kučerové poněkud překvapen. „Tak už domů, domů? Ale máte to dnes nějak těžké, tetičko! Naložila jste si toho trochu mnoho. „Škoda!“ zalitoval, „rád bych vás svezl. Musím však ještě do padělků pro jetelinu.“

„É, deť já vím. Vím, chlapče milé! Te seš a bels decke hodné. Vím, že máš dobré vůle. Ale nedělé si se mnó starostí, já jož dom nějak dundo“, ujišťovala na konec tetička, odměňujíc mladého Horkého za jeho dobrou vůli.

„Co je dělat! Až po druhé, tetičko. No, nebudu tuze zdržovat. Za chvíli vám přijde z práce Jan, a jistě se na něj už těšíte!“

„Máš pravdo senko! Přinde. Ale jenom debe mo Pánbíček dal víc zdraví,“ posteskla si tetička. „Habe mě aspoň ten jeden ke staro zvustal, dež jož žádnýhu na tom světě nemám. Šak víš,“ žalovala na zlý osud dále ubohá žena. „Moža, dva sene a dcere jsem jož puchovala a“---

Dále už tetička nemohla. Hlas se jí nějak zachvěl a ustarané tváře polily hořké slzy, jež tolikrát a marně prolévala nad ztrátou milovaného muže a ubohých dětí. S bolestným výrazem v očích podívala se na Karla, na vranky a sotva vydechla Spánembohem, smutně odcházela.

Karel jí chtěl říci na rozloučenou alespoň několik potěšujících slov, ale tetička už nečekala. Jako by jí to pomyšlení na svou opuštěnost a obavy o zdraví svého syna hnalo z tohoto místa pryč.

„Chudák tetička!“ povzdechl si „Aspoň kdyby jí ten její Honzíček,“ jak mu často s láskou říkávala, „zůstal!“ Jako by nepociťoval ten strach a úzkost, jež svírala její srdce o zdraví milovaného syna, který jí tu ze všech dětí jediný zbyl a za jehož zdraví denně prosila Boha.

Rozuměl těm jejím slzám i těm smutným očím, jež se na něho před chvílí tak bolestně a bezradně zadívaly a to, o co se obávala avšak nemohla při vzpomínce na zlý osud svého muže a dětí vyslovit a co jí před chvílí sevřelo vyprahlé hrdlo, nemohlo býti nic jiného, než hrozné pomyšlení, že i Jan propadl zákeřné chorobě, která jí zardousila muže a připravila bezmála o všechny děti.

Plicní tuberkulosa. U nich a na celých horách přijali pro tuto sociální chorobu obecný název souchotiny. A příznaky této zákeřné nemoci pociťoval na sobě i Jan, zemřelého Kučery a tetičky Kučerové syn, jehož smutný životní úděl vzbudil v Karově duši znovu živý zájem a ještě pak dlouho po setkání s jeho matkou na toho černovlasého chlapce vzpomínal a litoval ho. Ostatně, Jan byl také jeho dobrý přítel a proto se tím více o osudy svého kamaráda zajímal. …

*

… Po bílé zaprášené silnici z Horky směrem k Bořinám a dále k Podlesí ubíral se mladý chodec. Šel mírným krokem, chvílemi se zastavil, oddechl a zase pomalu kráčel dál. Cesta jej vedla většinou podél jedlového lesa, který se ve své výšce střídal a táhl ve větší vzdálenosti i po druhé straně silnice. Na jednom místě, kde byla právě poslední zimy vykácena veliká paseka, černalo se v trávě veliké kolo vypáleného milíře, oživujíc několikráte do roka v mohutný milíř, v němž se pálilo dřevěné uhlí. Pod kopcem u Zeleného kříže, který tu necelé dva kilometry od Horky a slabých deset minut cesty od milíře na kraji chudého políčka mezi lesy vztyčen stál, svažovala se pak již silnice pomalu do lesa.

V držení těla a těžké chůzi onoho mladého muže jevila se již dlouhou cestou znatelná únava. Pěkná, černými vlasy pokrytá hlava, jež se vyznačovala výrazným obličejem a byla odkryta nakláněla se poněkud dopředu a celá postava byla jaksi schýlena. Měl-li někoho potkat, vzpružil se na chvíli, zrychlil krok, ale pak zase šel podle svých možností pomalu dál. Oblečen byl v tmavý prostý oblek, jenž byl na jeho postavu bezvadně ušit a pěkně mu slušel. K úpravě jeho zevnějšku přispívala nemálo i tmavá mašle, uvázána pod krkem na motýlka. V jedné ruce nesl menší balíček, v němž měl složen pracovní oblek a snad také nějaké to lepší sousto pro maminku. I ten vynikal svou vnější úpravou.

Snad žádný, kdo by se sním nyní právě potkal, nepomyslil by na prostého dělníka a slevače ze železárenských hutí v Blánici a tím méně by hádal na chudého synka z Podlesí. Jeho příjemný zevnějšek, jemně, ale výrazně modelovaná tvář, jeho výmluvné oči, vysoké čelo a vše, co naplňovalo tuto bytost neznámou vnitřní silou a přitažlivostí, ukazovalo na zcela něco jiného než na to, čím podle svého zaměstnání a společenského roztřídění skutečně byl. Leda okolnost, že byl dnes nějak skleslý a měl pobledlou tvář, mohla úsudek o jeho tělesné zdatnosti poněkud změniti. Ale ty tiché, štíhlé břízy u silnice by každému, kdož by podle zevního vzhledu na jeho původ a stav usuzoval a v úsudku tom se klamal, mohly prozraditi a tiše pošeptati pravdu, že tento mladý poutník je jen chudý a jediný synek staré Kučerové z Podlesí – Jan Kučera. Ten, na něhož snad právě v této chvíli jeho maminka při setkání s mladým Horským na poli u silnice vzpomínala. Ty vysoké jedle, které stály na druhé straně zmíněného úseku cesty naproti břízám, by tuto pravdu potvrdily.

Znaly Jana už dobře, jak ty břízy, tak ty jedle. Viděly ho tudy chodit dvakrát týdně v pondělí časně ráno, zpravidla ještě za tmy, do práce a v sobotu k večeru, když se vracel domů. Někdy ho provázeli i jeho kamarádi, kteří šli za stejným cílem, ale většinu těchto cest konal Jan sám. …

*

… Po krátké přesnídávce následovalo ceremoniální požehnání snoubencům a potom cesta povozy ke svatebnímu obřadu do Polné. Cesta a příjezd do Polné byl bezmála triumfální. Na pozvání dostavili se také na svatbu ředitel panství Hollan s chotí a synem….

A ještě další panští hosté. A přirozeně, že přijeli v elegantních kočárech, tažených bujným spřežením. Nevěsta se ženichem rovněž cestovali kočárem, ačkoliv Karlovi by byl milejší „rakušánek“.

Spřežení i vozy byly slavnostně vyzdobeny. Koně jako kdyby tušili význam této jízdy. Vzpínali se, přešlapovali a pohazovali hlavami, jako kdyby chtěli uletět.

Do Polné přijela celá svatba v plném trysku, vítáni nadšenými výkřiky sympatií a máváním. Takové podívání ve vsi dlouho neměli. Podobným způsobem odjeli svatebčané i zpět.

Zásnubním obřadům a po celou mši byla přítomna i kněžna Regina a kostel byl věřícími přímo nabit. A bez výjimky všem občanům byli novomanželé velmi milí a každý jim v duchu přál to nejlepší.

Po příjezdu z kostela začalo hodování a trvalo po několika přestávkách až do pozdního večera. Za doprovodu hudby všem svatebčanům velmi chutnalo, a kdo chtěl, mohl si zatančit na upraveném místě přede dvorem jako okolo máje. A kolo bylo stále plné vznešených i prostých. Zde, pod širým nebem a při dobré náladě se zapomnělo na stavovský rozdíl. Svatba se opravdu po všech stránkách vydařila.

Mladému Hollanu pohledem na krásnou nevěstu bodlo až u srdce, pociťoval lítost, že již nikdy nebude náležet jemu, ale nakonec, když spatřil jejího partnera, smířil se s osudem a přál jim v duchu vše nejlepší.

Za několik dnů po sňatku odstěhovala se pak Helenka za svým mladým manželem do Polesné a ujala se u Horských domácnosti. Pro svůj milý zjev a povahu získala si tu velmi brzy vážnosti a spokojenosti. Všichni ji ctili a měli ji v lásce, ale nejen u Horských, ale za nějaký čas oblíbila si mladou hospodyni celá ves.

Připojené obrázky

Komentáře (3)

  • Odkaz na komentář

    Fery, před 10 lety

    Vážení čtenáři,
    v krátké době se objevuje na internetových stránkách obce Vysočany již podruhé informace o literární tvorbě molenburského rodáka Karla Hudce (* v roce 1897). Poprvé byli občané informováni a seznámeni s jeho útlým spiskem s poetickým názvem „Okolo Molenburka teče voda čisťounká“. Tentokrát se jedná o další jeho literární tvorbu, podstatně rozsáhlejší, jde o obsáhlý vesnický román „Dva dvory“, o román z prostředí Drahanské vrchoviny. Autor Karel Hudec, jak je mu příznačné a vlastn& iacute;, opět zasvěceně, velice citlivě, s patřičným poetickým patosem, popisuje život mladého, hrdého a inteligentního molenburského sedláka Karla Horského (pseudonym). Překrásně líčí jeho vztah k přírodě, k půdě zděděného hospodářství, které se snaží dále zvelebit. Děj románu se odehrává počátkem minulého století v období zhruba před 100 lety. Reálně popisuje život tehdejší „lepší“ společnosti i život obyčejných prostých vesnických lidí žijících v Podlesí (Molenburku), Bořinách (Housku) a nejbližším okolí.
    Je opět zásluhou autorského kolektivu, potomků známého rodu molenburských Hudců –„Hadamů“ – pátrajících za nezištné pomoci jejich přítele, po zavátých kořenech svých rodových předků. Tomuto kolektivu se opět podařilo toto skvělé literární dílo zachránit, graficky upravit a vlastními silami alespoň v několika výtiscích vydat, aby nezapadlo v zapomnění…a obohatilo tak i kulturní dědictví překrásné Drahanské vrchoviny, kdysi zapomenutého kraje v horách střední Moravy.

  • Odkaz na komentář

    Fery, před 10 lety

    Vážení čtenáři,
    v krátké době se objevuje na internetových stránkách obce Vysočany již podruhé informace o literární tvorbě molenburského rodáka Karla Hudce (* v roce 1897). Poprvé byli občané informováni a seznámeni s jeho útlým spiskem s poetickým názvem =Okolo Molenburka teče voda čisťounká=. Tentokrát se jedná o další jeho literární tvorbu, podstatně rozsáhlejší, jde o obsáhlý vesnický román =Dva dvory=, o román z prostředí Drahanské vrchoviny. Autor Karel Hudec, jak je mu příznačné a vlastní iacute;, opět zasvěceně, velice citlivě, s patřičným poetickým patosem, popisuje život mladého, hrdého a inteligentního molenburského sedláka Karla Horského (pseudonym). Překrásně líčí jeho vztah k přírodě, k půdě zděděného hospodářství, které se snaží dále zvelebit. Děj románu se odehrává počátkem minulého století v období zhruba před 100 lety. Reálně popisuje život tehdejší =lepší= společnosti i život obyčejných prostých vesnických lidí žijících v Podlesí (Molenburku), Bořinách (Housku) a nejbližším okolí.
    Je opět zásluhou autorského kolektivu, potomků známého rodu molenburských Hudců –=Hadamů= – pátrajících za nezištné pomoci jejich přítele, po zavátých kořenech svých rodových předků. Tomuto kolektivu se opět podařilo toto skvělé literární dílo zachránit, graficky upravit a vlastními silami alespoň v několika výtiscích vydat, aby nezapadlo v zapomnění…a obohatilo tak i kulturní dědictví překrásné Drahanské vrchoviny, kdysi zapomenutého kraje v horách střed ní Moravy.
    P.S. vzhledem ke špatnému kodování písma, vkládám svůj příspěvek znovu.

  • Odkaz na komentář

    Vlad.-Lad., před 10 lety

    Milí čtenáři. I
    Je patrné, že v Molenburku, nynějších Vysočanech, jsou lidé kteří se zajímají o historii své obce a chtějí důležité události uchovat pro příští generace.Tím, že je zveřejňují v obecních stránkách, umožňují mnoha lidem přečíst si údaje-informace o založení Molenburku jak lidé v této obci žili jak každodenní prací se snažili uživit své početné rodiny a vytvářet lepší život pro budoucí generace.
    Také potomci MOLENBURSKÝCH HUDCŮ si váží svých rodičů, babiček a dědečků-spoluzakladatele a pokračovatele rodu a již vydávají druhou knihu Karla HUDCE, molenburského rodáka = DVA DVORY= , která uděla radost mnoha starším lidem nejen v Molenburku. Tentokrát jak je vidět z úryvků, je to rozsáhlý ROMÁN, ve kterém autor velmi citově popisuje vztah k přírodě ke zvířatům a hlavně spoluobčanům.
    Měl jsem možnost si román přečíst a chtěl bych ještě dodat, že mě mimo jiné také zaujal, pěkným a zajímavým dějem o lásce, hezkém vztahu mladých lidí a jejich osudech..., sedláka Karla, statkáře Jiřího a chudého domkaře Jana k bohatším a zámožnějším dívkám, Helence z Oborského DVORA a Marii ze MLÝNA.
    Román se mi velmi líbil a věřím pokud si ho přečtete, také ve vás vzbudí vzpomínky na vaše mládí.

Zapojte se do diskuze k článku:




Kalendář akcí v obci

Předchozí Srpen 2020 Následující
Po Út St Čt So Ne
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
  • 29. 08. 2020 SDH HOUSKO - Pohádkový les 2020

Zobrazit vše